DĚJINY PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V ČESKÝCH ZEMÍCH

Úvod - o pravoslavné církvi

Pravoslavná církev vznikla na den svaté Padesátnice (den Letnic), kdy na apoštoly sestoupil Duch svatý a oni začali - jeho působením - mluvit všemi jazyky. Stali se tak připravenými plnit poslání církve na zemi, tj. hlásat Evangelium všem národům a ukázat tak lidem cestu spásy.

Křesťanství se rozšířilo natolik, že bylo třeba křesťany organizovat podle jejich národnosti a jazyka do tzv. místních církví. Každá taková církev měla své pastýře a užívala řeč srozumitelnou národu. Všechny místní církve byly spojeny do jediné církve všeobecné, řecky katholické*, jejímž zákonodárným orgánem byl všeobecný sněm.

* Zde je však nutné oddělovat církev římskokatolickou, či řeckokatolickou, které, kromě názvu, nemají již s církví katolickou téměř nic společného!!!

Uspořádání všech křesťanů do místních církví trvalo až do roku 1054. Do této doby se křesťané dělili do pěti patriarchátů (cařihradský, alexandrijský, antiochijský, jeruzalémský a římský), přičemž každý z patriarchátů měl stejné pravomoci a povinnost, podřídit se usnesením všeobecných sněmů.

Toto rovnoprávné uspořádání však začal rušit římský patriarchát (později římskokatolická církev), tím, že se odmítal podřizovat těmto usnesením, a tím, že požadoval, aby každé (usnesení), má-li být platné, muselo být schváleno římským patriarchou. Ale to nebyl jediný důvod pro rozkol (tzv. velké schizma), který nastal v roce 1054. Kromě výše uvedeného zde sehrála důležitou roli i otázka filioque (tykající se vycházení Ducha svatého), odpustků, všeobecného celibátu duchovních, zavádění latiny a další novoty, které byli, jsou a budou pro pravoslavné církve nepřijatelné!

Rozkol tedy neznamenal vznik pravoslavné církve (tento rozkol ostatně zapříčinil vyslanec Lva IX., kardinál Humbert svým zkratovitým jednáním, kdy na prestol, v chrámu sv. Sofie položil urážející dekret na cařihradského patriarchu Michala Kerularia), nýbrž rozdělení křesťanstva na římský patriarchát, tzn. římskokatolickou církev a na zbývající čtyři patriarcháty - cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský -, které se začaly nazývat jako pravoslavné (řecky ortodoxní), neboť setrvaly při pravém křesťanství, prvotní organizaci na místní církve, neuznaly západní bludy, a staly se tak pokračovateli učení hlásaného Ježíšem Kristem.

Více o pravoslavné víře najdete zde.

O pravoslavné církvi v českých zemích

Konstantin a Metoděj a jejich odkaz

Konstantin a Metoděj Byl by omyl domnívat se, že pravoslavná církev na našem území nikterak závažněji nepůsobila. Opak je pravdou, důkazem toho je nám misijní činnost soluňských věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje.

Oba bratry na cestu vypravil roku 862 byzantský patriarcha Fótios s pověřením od císaře Michala III., který tak vyhověl žádosti velkomoravského knížete Rostislava (kanonizován roku 1994). Ten se snažil vytvořit samostatný, slovanský stát, jenž by byl nezávislý (jak politicky, tak i nábožensky) na východofrancké říši, jež se snažila Velkou Moravu ovládnout i pomocí nabízené latinské misie.

Cyril a Metoděj přišli na naše území roku 863 a přinesli Slovanům staroslověnštinu s písmem hlaholice, v níž hlásali Evangelium, v níž tvořili základy pro veškerou slovanskou vzdělanost, a která se stala i bohoslužebným jazykem (po dlouhých sporech s trojjazyčníky -tzn.zastánci řečtiny, latiny a hebrejštiny-). Dále vybudovali na Velké Moravě samostatnou církev a sepsali množství náboženských textů, a taktéž množství textů zaměřených na obranu slovanského jazyka a literatury (např. Proglas, Panonské legendy); konečně, i díky nim vznikl velkomoravský zákoník Zákon sudnyj ljudem, či Nomokánon.

Cyril zemřel roku 869 - krátce po zrovnoprávnění staroslověnštiny - a po smrti jeho bratra Metoděje roku 885 zesílila protislovanská opozice vedená knížetem Svatoplukem (870 - 894) - sympatizantem východofrancké říše - natolik, že v roce 888 bylo více jak 200 Metodějových žáků prodáno do otroctví a zbytek jich uprchl do přemyslovských Čech, či do Bulharska. Po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje již Svatoplukovi nic nebránilo, aby na Velké Moravě začal násilně zavádět západní rit v řeči, jež byla většině lidem nesrozumitelná, tj. v latině. (Dneska se římskokatolická církev opět hlásí k odkazu svatých bratří. Dřív je pronásledovala, teď si jejich památku přisvojuje.)

Jak jsme již uvedli, část žáků Cyrila a Metoděje se uchýlila i do přemyslovských Čech, kde sehráli velmi významnou roli. Připomeňme křest prvního českého knížete Bořivoje a sv. Ludmily, či založení Křesťanské akademie při Vyšehradě (významné centrum slovanské vzdělanosti).

V roce 1032 kníže Oldřich založil Sázavský klášter, vedený igumenem Prokopem, který šířil slovanské písemnosti a bohoslužby, a bojoval tak proti snahám Němců zničit východní ritus a vzdělanost. V roce 1079 (25 let po rozkolu) žádal kníže (od r. 1085 král) Vratislav II. o zavedení slovanského obřadu v Čechách, bohužel marně. V roce 1096 byli vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera a o rok později byl východní ritus na našem území zcela zakázán.

K částečnému oživení východního ritu, leč prostřednictvím chorvatských glagolášů, na našem území došlo až za Karla IV., který roku 1347 založil klášter na Slovanech - jediné místo, kde bylo sloužení tímto ritem dovoleno.

Pravoslaví a Husitství

Zajímavou osobou a přítelem Jana Husa byl mistr Jeroným Pražský, který se v roce 1413 (po cestě do Jeruzaléma a do Ruska) přihlásil k Pravoslaví. Poté, roku 1415, odešel na Kostnický koncil, kde byl upálen na hranici dne 30.5.1416 jako kacíř, přestože se římsko-katolickým hodnostářům nepodařilo prokázat ani jeden bod obžaloby.

Za zmínku rovněž stojí cesta husitského kněze Konstantina Angelika, jenž roku 1452 přišel do Cařihradu, kde mu místní církev - po srovnání obou symbolů víry -  nabídla sesterské spojení. Bohužel však o rok později Cařihrad padl a stejně s ním padly i naděje na pravoslavnou bohoslužbu v českých zemích.

Doba pobělohorská

Další pohromou, jak pro protestanty v Čechách, tak pro pravoslavné obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, byla násilná rekatolizace (tj. znovu-pokatoličtění nekatolického obyvatelstva). V Čechách začala částečně roku 1621- popravou českých pánů a konfiskacemi majetků-, ale naplno propukla až po dekretu v roce 1627. Byla de facto názorným příkladem toho, jak důležitou roli pro poslušnost národa Habsburské monarchii sehrála římsko-katolická církev v našich dějinách. Jejím výsledkem bylo neupřímné pokatoličtění 90% protestantů.

V Podkarpatské Rusi byla od roku 1649  zaváděna unie s Římem pomocí prohnané lsti - někteří duchovní byli podplaceni, aby uznali papeže a římsko-katolické bludy, ale přitom dále sloužili bohoslužby pravoslavným ritem. Lidem samozřejmě "zapomněli" říci, že už nejsou pravoslavní, ale římsko-katolíci, respektive řecko-katolíci (samotné pojmenování je nesmysl, poněvadž Řekové byli, jsou a toliko pravoslavní!). Takovýmto způsobem postupují ostatně i dnes.  Více o tomto thématu se dozvíte zde.

Pravoslaví za doby národního obrození

Pro dobu národního obrození bylo typické oživení zájmu o minulost národa, jeho jazyk a kulturu, a díky tomu, že tyto tři pilíře českého národa byly vystavěny Cyrilem a Metodějem - slovanskými věrozvěsty - došlo samozřejmě i k oživení zájmu o Pravoslaví.

Důležitým aspektem pro rozvoj Pravoslaví byla rovněž idea panslavismu (všeslovanství), která byla pro národní obrození typická. Díky ní se čeští učenci začali zajímat o východní spiritualitu a díky  ní se také v roce 1869 v Moskvě konala národopisná výstava, na níž byly účastny mnohé české osobnosti - jak z politického, tak i kulturního života, např. Palacký, Erben, či Rieger -, a na které došlo k navázání styků s představiteli ruské pravoslavné církve. Díky těmto kontaktům, a díky činnosti českých osobností (jmenujme Karla Sladkovského - který již dříve k Pravoslaví konvertoval-, či  Riegera) byl na Staroměstském náměstí otevřen chrám svatého Mikuláše, kde - převážně ruští - duchovní sloužili pravoslavné bohoslužby. K přílivu věřících přispěly i změny v římsko-katolické církvi, nastavší po roce 1870 (I. vatikánský koncil), jež způsobily, že část římsko-katolíků odešla k Pravoslaví, či do nově vzniklé církve starokatolické, úzce spolupracující s pravoslavnou.

Kromě výše uvedeného chrámu v Praze se sloužilo rovněž v Karlových Varech, Františkových Lázních a  Mariánských Lázních. Přestože počet pravoslavných Čechů stále rostl, nebylo díky rozhodnutí rakousko-uherské vlády možné založit místní církev, proto jsme náleželi nejprve pod jurisdikci řeckou, poté pod srbskou. Pravoslavní Češi však nezaháleli a začali s pomocí ruské pravoslavné církve postupně připravovat půdu pro vznik církve samostatné. Dokladem je založení Pravoslavné besedy roku 1903, která měla za úkol získat pro Pravoslaví širší podporu veřejnosti. Její činnost však byla přerušena 1.světovou válkou, při které byl chrám sv. Mikuláše pro pravoslavné uzavřen a předán římsko-katolické církvi.

Situace po 1.světové válce

Pro vznik samostatné pravoslavné církve v českých zemích byla klíčovou osobností postava původně římsko-katolického duchovního Matěje Pavlíka, který se velkou měrou podílel na vzniku samostatné Československé církve, úzce spolupracující se srbskou pravoslavnou církví, od níž byl roku 1921 Matěj Pavlík -jako první Čech- vysvěcen na biskupa a přijal jméno po prvním slovanském biskupovi a Metodějově nástupci Gorazdovi (Gorazd (II.) byl kanonizován 1987).

Avšak směr, jímž se začala ubírat Československá církev, se začal rozcházet s Pravoslavím, a proto Gorazd s dalšími zastánci Pravoslaví roku 1924 odešli z církve Československé a uchýlili se do pravoslavné náboženské obce v Praze, jejímž se Gorazd stal správcem. Z ní postupně vytvořil pravoslavnou eparchii sídlící v Praze, která přijala srbskou jurisdikci.

Biskup Gorazd při svěcení kaple sv. Jiljí v Josefově 28. září 1932

Biskup Gorazd II. při svěcení kaple sv. Jiljí v Josefově 28. září 1932

Gorazdovo dílo mělo mnoho rovin, přičemž každá byla pro budoucnost pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku velmi důležitá. Nejprve dokázal vyvrátit obavy prezidenta Masaryka z potencionálního vlivu Ruska (zvláště po dění v r. 1917) -který by podle něho nastal při rozšíření Pravoslaví v Československu- a zajistit tak částečné dotace pro pravoslavnou církve; poté dokázal českou eparchii vybavit knihami (mnohé z nich sám sepsal - např. Pravoslavný katechismus, či spisy o Cyrilu a Metoději, jejichž dílem byl od mládí fascinován a inspirován). Dalším počinem - ve kterém naplno uplatnil svoje hudební nadání - bylo převedení duchovních zpěvů do češtiny a jejich vydání ve Sborníku modliteb a zpěvů pro lidový zpěv.

Pod jeho vedením bylo pravoslavnými křesťany postaveno (do roku 1939) jedenáct chrámů a dvě kaple! Celkově se tedy Pravoslaví rozrůstalo, a proto bylo potřeba založit již v roce 1929 dvě eparchie - českou a podkarpatoruskou (přičemž obě byli stále pod srbskou jurisdikcí), jež se staly základem pro budoucí samostatnou církev na našem území.

Odbobí 2.světové války

Po obsazení ztratilo Československo území Podkarpatské Rusi, a díky tomu došlo k ochromení spolupráce dvou -dříve československých - eparchií. Poté co Hitler napadl Jugoslávii, bylo eparchiím znemožněno na dále spolupracovat se srbskou pravoslavnou církví a místo její jurisdikce jsme byli násilně přiřazeni pod jurisdikci berlínskou. A to byl pouze začátek....

Když čeští parašutisté spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě a generála policie Reinharda Heydricha, byli ukryti v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Avšak po čase byli prozrazeni, chrám byl obklíčen, rozstřílen a parašutisté v něm zahynuli vlastní rukou.

Krátce na to byli představitelé pravoslavné eparchie obviněni a odsouzeni za napomáhání zločincům. Biskup Gorazd, Václav Čikl (představený chrámu), dr. Vladimír Petřek (duchovní) a Jan Sonennvend (předseda sboru starších) byli 4. září 1942 zastřeleni, jejich rodiny pak skončily v táborech smrti. Následně byli ostatní duchovní a hodnostáři nuceně nasazení v Německu. Majetek pravoslavné církve byl zkonfiskován a její činnost byla zcela zakázána.

Po 2.světové válce

Navzdory všemu, co utrpěli pravoslavní duchovní a věřící pro svoji víru za okupace, našli v sobě dostatek vůle a sil k obnově pravoslavné církve v Československu. Avšak nastaly problémy díky poválečnému uspořádání Evropy (připojení  Podkarpatské Rusi k SSSR), neboť obce na Slovensku -náležící dříve pod podkarpatskoruskou eparchii- si přáli změnu jurisdikce ze srbské na ruskou (neboť SSSR již s ČSR přímo sousedilo), k čemuž došlo 14.ledna 1946. Následně bylo biskupství v Praze povýšeno na arcibiskupství (později byla povýšeno na metropolii) a arcibiskupem se stal vladyka Jelevferij.

Počet pravoslavných byl tehdy přibližně 20 tisíc, ale roku 1947 přišlo kolem 40 tisíc volyňských Čechů, převážně pravoslavných, a tak bylo zapotřebí reorganizovat uspořádání církevních obcí, což proběhlo následovně: 7.12.1949 vznikla samostatná eparchie olomoucko-brněnská, se zvoleným vladykou Čestmírem;  5.1.1950 vznikla samostatná eparchie pražská, v čele s metropolitou Jelevferijem; dále vznikla prešovská eparchie, vedená biskupem Alexijem; 28.- 29.července 1950 vznikla eparchie michalovská, v čele s vladykou Viktorem.

V roce 1950 vznikla v Praze Pravoslavná bohoslovecká fakulta, později přesídlena do Prešova, přičemž v Olomouci bylo zřízeno její detašované pracoviště.

Vznik autokefální církve; její situace po rozdělení Československa

Autokefální (=svébytná, nezávislá) pravoslavná církev v Československu vznikla 10.října 1952, poté, co sněm ruské pravoslavné církve vyhověl žádosti exerchátní rady z 2.října 1952. Slavnostní vyhlášení  bylo až 8. prosince a o den později byl uveden do jejího čela metropolita Jelevferij.

Ke konci roku 1992, kdy zanikala ČSFR, se 8.místní sněm Pravoslavné církve v Československu rozhodl pro setrvání při dosavadním uspořádání, tj.  společná církev pro nově vzniklé Česko a Slovensko, která změní pouze svůj název na Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku.

Zajímáte-li se o dnešní představitele Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, navštivte tuto stránku.

zpět