PRAVOSLAVÍ

Abychom porozuměli tomuto pojmu, vysvětleme si nejprve jeho původ. Pravoslaví (řecky ORTHODOXIA (ΟΡΘΟΔΟΞΙΑ), a to z ORTHOS (OPΘΩΣ), což znamená správně, a z DOKEIN (ΔΟΚΕΙΝ), což je: vyznávati) by se do češtiny dalo přeložit jako pravá oslava Boha. Pro ty, kdo ji vyznávají je cestou života, kterou založil Ježíš Kristus. Jako živý organismus ji vytvářejí ti, kteří v Něho věří. Církev tvoří lidé -- Boží lidé, kteří se dávají dohromady ve jménu Ježíše Krista. Nazývají se, samosebou, křesťané a dělí se o společnou víru a naději, jež je založena na lásce Boží. Zastávají pravdu čili pravoslaví své víry a svého přesvědčení. Zkušenostmi zvěstují všem dobré poselství (=evangelium) o Ježíši Kristu a jsou jeho tajemným tělem.

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV

Byla založena v den svaté Padesátnice (tj. o letnicích), kdy Svatý Duch sestoupil na apoštoly (z řec.APOSTOLOS [ΑΠΟΣΤΟΛΟΣ], což znamená: vyslanec). Postupně se rozšířila do všech koutů světa. K nám ji přinesli svatí Cyril a Methoděj z řecké Soluně ve druhé polovině 9.století. Dnešní podobu získala spolu s obnovením naší státnosti. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je autokefální -samostatnou nezávislou církví- jako jedna z patnácti místních pravoslavných církví světa. Více o dějinách pravoslavné církve najdete zde.

PRAVOSLAVNÉ KŘESŤANSTVÍ JE ZALOŽENO NA SVATÉ TRADICI A SVATÉM PÍSMU.

SVATÁ TRADICE

Je každodenní život Božího lidu. Představuje souhrn zkušeností v církvi, jak byl předán a došel až k nám od Ježíše Krista a Jeho apoštolů. Svatá tradice je vlastní život církve inspirovaný a vedený svatým Duchem, je souhrnem všeho potřebného pro spásu Božího lidu.

SVATÉ PÍSMO (BIBLE)

Je nejpřednější dílo svaté tradice. Věříme, že svaté Písmo je slovo Boží a bylo sepsáno lidmi vedenými a inspirovanými svatým Duchem, a tudíž je zjevením samotného Boha. Je sbírkou knih sestavovaných více než tisíc let nejrůznějšími lidmi. Tvoří ho:
a)STARÝ ZÁKON popisující Boží zjevení do příchodu Ježíše Krista.
b) NOVÝ ZÁKON završující Boží zjevení prohlášením Ježíše Krista Spasitelem světa.
Kromě Bible existují ještě další prameny naší víry, které jsou také výrazem svaté tradice a jsou v plném souladu s Biblí. Jedná se například o spisy svatých Otců, které vysvětlují základní učení církve a neohroženě brání Pravoslaví.

MODLITBA A LITURGICKÁ BOHOSLUŽBA

Modlitba je pro křesťana důležitým aspektem jeho života, neboť je při ní sváděn boj dobra a zla. Protože každý, kdo se modlí opravdově a vroucně staví se proti démonům, kteří se ho pokoušejí (prostřednictvím lenosti, tělesných potřeb, špatných myšlenek) svést ke zlému. Modlitba nám tedy umožňuje, abychom i my poráželi zlé démony a tak nad nimi vítězili, čímž je od sebe odháníme.
Křesťané se modlí jak doma, tak i na bohoslužbách církve. Nejdůležitější z nich jest svatá liturgie (nikoliv mše!), která představuje společné dílo Božího lidu a opravdové setkání se samotným Bohem.

LITURGICKÉ UMĚNÍ

Hlavním výrazem pravoslavného liturgického umění jsou ikony (kdežpak sochy!). Ikony zobrazují Ježíše Krista, svaté a výjevy biblických událostí. Ikonografické znázorňování Boží pravdy pomocí linií, forem a barev nám připomíná, že i my se máme státi živou ikonou - obrazem a podobou Boží.
Další důležitou součástí liturgického umění je zpěv (Pravoslavná církev nestrpí zvučení varhan a jiných hudebních nástrojů - specialiter: módní kytara -, neboť hraní ruší soustředění mysli k obsahu služeb božích a také snadno nabývá pouze koncertního, tudíž světského rázu. Ostatně, svádí zúčastněné k duchapustému a jedině citům lahodícímu snění, které se skutečnou zbožností nemá nic společného!). Hluboké texty starodávných zpěvů nám objasňují Boží pravdu a učí nás Boha chválit a děkovat mu.

VŠEOBECNÉ SNĚMY A JEJICH PRAVIDLA

Aby pravoslavná církev objasnila svoje základní učení a praxi uspořádala ve 4.-8. století sedm všeobecných sněmů inspirovaných svatým Duchem. Na nich pak bylo ustanoveno Credo a zákonná pravidla, která jsou výsostným vyjádřením naší víry. Soubor kánonů doplňují usnesení dalších (tentokráte) místních sněmů a učení svatých Otců.

VYZNÁNÍ VÍRY

Úplné vyznání pravoslavné víry je obsaženo v tzv. nicejsko-cařihradském vyznání či symbolu víry, který sestavili svatí Otcové na 1. a 2. všeobecném sněmu v Nicei roku 325 a v Cařihradu roku 381.
Tu jest:

  1. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. (I. M. 1, 1; Kol. 1, 16)
  2. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky; Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest. (Jan 3, 16 a 18; I. Jan 5, 1; Jan 17, 5 a 24; I. Jan 1, 5; Jan 8, 12; I. Jan 5, 20; Jan 10, 30; Jan 1, 3)
  3. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal. (Jan 3, 17; Jan 6, 38; Luk. 1, 35; Jan 1, 14; I. Tim. 2, 5 a 6);
  4. jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest (Mat. hl. 27)
  5. a třetího dne stal z mrtvých podle Písem (Luk. hl. 24; Mar. 16, 6; Jan hl. 20 a 21)
  6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce (Luk 24, 51; Jan 3, 13; Žid 10, 20)
  7. a zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce. (Mat. 16, 27; Mat. 25, 31-46)
  8. I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází * a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky. (Jan 15, 26; Žid. 104, 30; Tit. 3, 5 a 6; II. Petr 1, 21)
  9. I v jednu, svatou, obecnou, apoštolskou církev. (Ef. 5, 23 a 25-27)
  10. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. (Mat. 28, 19; Mar. 16, 16)
  11. Očekávám z mrtvých vzkříšení; (Jan 6, 54)
  12. a život věku budoucího. Amen. (Jan 5, 24)

* Slova Pána Ježíše nikdo není oprávněn doplňovat nebo opravovat. Druhý všeobecný církevní sněm se důkladně zabýval učením o Duchu svatém a vzal v úvahu všechny výroky svatého ústního podání i Bible o Duchu svatém; proto právě i setrval při tom, že Duch svatý pochází od Otce (a ne také od Syna). Třetí všeobecný sněm zakázal měnit nebo doplňovat vyznání víry. Přesto však ve velké části křesťanů vyznání bylo změněno doplňkem, že Duch svatý pochází i ze Syna (tzv.. FILIOQUE - svévolná vsuvka uplatňována v římskokatolické církvi). Více o Filioque naleznete ZDE.

PRAVOSLAVNÍ KŘESŤANÉ JEDINĚ TAKTO (t.j. bez Filioque) VYZNÁVAJÍ SVOJI VÍRY

CO JE VÍRA?

"Víra pak jest nadějných věcí podstata, a původ věcí neviditelných." (Epištola svatého Pavla k Židům 11, 1)
Víra patřila od nepaměti k základním potřebám lidstva, neboť odpovídala na otázky o lidské existenci, lidském údělu, či smyslu života; poskytovala také morální hodnoty a kodexy a působila také jako lid spojující idea.. Jejím primárním cílem však není lid pouze spojovat, ale především ho spasit - je to ten nejmocnější dar, který člověk obdržel.

ZJEVENÍ

Bůh se před námi neskrývá. V jednom ze žalmů se o tom říká:
"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám. Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně." (Kniha žalmů - žalm 118, 26).
Můžeme Boha poznat a navázat s ním obecenství, neboť se nám sám zjevil. Protože je nemožné poznat Jeho podstatu, poznáváme jenom to, co jsme schopni vidět, pochopit a vnímat z Jeho božské přirozenosti a vůle.

VE STARÉM ZÁKONĚ se Bůh zjevil mnoha způsoby:
v přírodě - při stvoření všech věcí (Bůh zjevil sebe sama jako původce a
zdroj života a všeho bytí);
- ukázal nám svoji nekonečnou lásku;
v Mojžíši - Mojžíš poznal Boha v hořícím keři. Když se Mojžíš zeptal
Boha na jeho jméno, odpověděl mu:
"Já jsem, který jsem." Bůh tak zjevil sebe sama jako existenci v sobě samém založené;
v prorocích
- Bůh také sama sebe zjevil v prorocích. Proroci byli povoláni,
aby zvěstovali Boží vůli a vedli Boží lid ke svatému životu:
"Slyš, Izraeli, Pán, tvůj Bůh, je jeden... Je Svatý.."

V NOVÉM ZÁKONĚse Bůh v plnosti zjevil v JEŽÍŠI KRISTU.:
Ježíš Kristus je největší Boží zjevení svému lidu.
Ježíš Kristus přišel na svět, aby naplnil Boží zjevení, dané lidem ve Starém zákoně, o příchodu Mesiáše (=Vykupitele).

UČITEL A SPASITEL Ježíš Kristus je nejčastěji zobrazen na ikonách žehnající nám pravou rukou a v levé držící písmo svaté.

Když bylo Ježíši Kristu dvanáct let, vypravil se spolu s Marií a s Josefem do Jerusalema, aby oslavil jeden z velkých židovských svátků. Na níž poučoval učitele Božího zákona ve znalosti bible. Byli udiveni Jeho moudrostí a vědomostmi. TÍMTO ZPŮSOBEM SE JEŽÍŠ KRISTUS DLOUHO PŘED SVOU PASTÝŘSKOU ČINNOSTÍ UKÁZAL JAKO:
- UČITEL VŠECH,
- ŽIVÉ SLOVO VTĚLENÉ NYNÍ V BIBLI,
- CESTA POZNÁNÍ A SVĚDECTVÍ O BOHU.

Bůh stvořil vše, aby přebývalo v Jeho nekonečné milosti. Ale lidstvo se hříchem odklonilo od Boha - pramene života. Místo žití s Bohem se stala údělem lidského bytí smrt. Ježíš Kristus přišel na svět, aby povznesl upadající a hříšná stvoření. Svým vzkříšením Ježíš Kristus znovu sjednotil všechno stvoření a překonal vládu smrti.

Dílem Ježíše Krista na zemi nám bylo zjeveno KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ a UKÁZÁN ZPŮSOB našeho vstupu do něho skrze:
- pozvání každého z nás ke svatosti,
- zachování všeho, co je požehnané,
- naše osvícení, abychom se mohli zbavit hříchu a vejít do Jeho slávy.

"Neboť tak Bůh miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna, aby každý, kdo v Něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný." (Evangelium svatého Jana 3, 16).

JEŽÍŠ KRISTUS JE BŮH I ČLOVĚK (=BOHOČLOVĚK)
Pravoslavní křesťané vždy zastávali učení Písma svatého a prvotní církve o Ježíši Kristu v nezměněné podobě.
Z těchto pramenů víme, že Ježíš Kristus je jedna osoba, v níž existují dvě od sebe oddělené různé přirozenosti:
- Božská
- a lidská

SYN BOŽÍ
"Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest." (Evangelium svatého Jana 1, 1 - 3)
JEŽÍŠ KRISTUS JE BOHEM
Bohem pravým od Boha pravého, neboť se rodí z Boha Otce. Ježíš Kristus získal svoji Božskou přirozenost od svého Božského Otce. Vyznačuje se plnou božskostí, a jako Bůh je všude přítomen, všemocný, všemilující, všeodpouštějící, vždy Jeden a na věky Týž.


SYN ČLOVĚKA
"A to Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu Jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce narozeného, plné milosti a pravdy... A z plnosti my všichni vzali jsme, a to milost za milost."
(Evangelium svatého Jana 1, 14, 16)
JEŽÍŠ KRISTUS JE ČLOVĚKEM
neboť přijal lidskou přirozenost, když se zrodil z Marie Panny. Spojil v sobě celou plnost Božské přirozenosti, vládne také vším, co charakterizuje přirozenost lidskou. Podobně jako my prožíval radost i smutek, cítil bolest a dokonce podlehl i smrti. Ježíš Kristus se ztotožnil s lidmi do té míry, že mluví o sobě jako o Synu člověka.

VTĚLENÍ BOŽÍ
Vtělení se doslovně označuje jako "akt přijetí těla". Synonymem je cizí slovo: inkarnace.
V symbolu víry říkáme, že Ježíš Kristus se "vtělil z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal." Tím se ono věčné Slovo Boží zakořenilo v lidské přirozenosti a splnilo se proroctví starozákonního proroka Isaiáše:
"Aj, panna počne a porodí syna, a nazůve jeho *Immanuel." (Isaiáš 7, 14)
*Immanuel znamená v hebrejštině: "S námi je Bůh".

Ježíš Kristus naplnil to, co bylo částečně zjeveno ve Starém zákoně: na počátku se Bůh ukázal Mojžíšovi i jiným prorokům v podobě ohně, spíše jako "nemateriální skutečnost", ale nyní z vůle Boha Otce přijal tělo od Panny Marie a stal se člověkem. S tělem přijal také naši přirozenost se všemi jejími vlastnostmi, ale bez hříchu, jak už jsme uvedli výše.

Ježíš Kristus však naplnil také míru milosti Boží danou lidem!
Kdo je schopen vyjádřit velikost Boží milosti? Ježíš Kristus touto milostí z vůle Boží dal za nás svou krev a svoje tělo za naši krev a za naše tělo, a svůj život dal za náš život.
(svatý Klement Římský).

ZTOTOŽNIL SE S NÁMI...
Stal se člověkem... Přijetím těla zakusil hlad, pronásledování utrpení, mučení. Tělo bylo jeho...
On bere na sebe naše přestupky a nese na sobě naše hříchy tak, aby mohlo být zřejmo, že On se stal člověkem jako my a tělo, ve kterém nosí naše hříchy, je Jeho vlastní tělo.
(svatý Athanáš Alexandrijský)

OBNOVIL OBRAZ BOHA V NÁS
Člověk se zřekl Boha a vytvořil božstva podobná sobě - člověku. Poněvadž začal uctívat lidskou podobu víc než Boha, stal se Bůh člověkem zajisté proto, aby tyto falešné představy byly zničeny. Bůh se nám připodobnil proto, aby nás obdařil ještě větší milostí, a aby se hříšná lidskost mohla stát součástí Boha.
(svatý Cyril Jerusalemský)

... A POZVAL NÁS K SOBĚ
"Půjdete za jedním pravdivým Učitelem, Slovem Božím, Ježíšem Kristem, Pánem naším, který se z velké lásky k nám stal takovým jako my, aby nás mohl činit takovými, jakým je On sám".
(svatý Irenej Lyonský)

OBSÁHL NÁS V SOBĚ
On se stal člověkem ve shodě s vůlí Boha Otce pro věřící lidi a pro potření ďábla.
(svatý Justin Mučedník)

SLOUŽÍ NÁM PŘÍKLADEM
Slovo je příčinou našeho počátku i našeho bytí, protože je Bohem. A nyní samo Slovo se stalo člověkem. On je Bohem i člověkem zároveň. Učí nás žít důstojně a dosáhnout života věčného.

SVATÁ TROJICE

JEŽÍŠ KRISTUS ukazuje BOHA jako JEDNOTU TŘÍ OSOB.
V jednom Bohu jsou tři osoby: OTEC, SYN a DUCH SVATÝ. Každá z nich je:
- na úrovni nekonečna, dokonalosti, všemohoucnosti, vševědoucnosti a věčné neměnnosti;
- účastna na plnosti Boží;
- spojena s ostatními dokonalou milostí

Lidský rozum nechápe mnoho věcí, principů v přírodě či vesmíru, a Bůh, který stvořil vesmír a přírodu, jest ještě více, a to nekonečně povznesen nad rozum lidský. Apoštol Pavel napsal ve svém listě k Římanům:
"Ó, hlubokosti bohatství a moudrosti i umění božího! Jak jsou nevyzpytatelné soudové jeho, a nevystižitelné cesty jeho! Neboť kdo poznal mysl Páně?". (11, 33 a 34)

TROJJEDINOST BOŽÍ si můžeme do jisté míry a nedokonale znázorniti jevem, který představuje slunce:
- kruh, okem viditelný, zdroj světla, zdroj tepla, či trojím projevem vody, která se nám představuje ve skupenství tekutém, pevném (led) a plynném (pára).

Nejsvětější Trojici oslavujeme a sebe zároveň posvěcujeme, když děláme kříž (samosebou pravoslavně - na pravici spojíme palec, ukazováček a prostředníček ve "špetku" - tři spojené prsty symbolizují Trojjediného Boha; zbylé dva prsty držíme vedle sebe přitisknuté k dlani, čímž vyznáváme dvě přirozenosti /božskou a lidskou/ našeho Pána Ježíše Krista. Žehnáme se ve jménu Otce /na čelo/ - i Syna /na břicho/ - i Svatého /pravé rameno/ - Ducha /levé rameno/ a nakonec řekneme: amen, což znamená: staniž se, nechť se tak stane)

POJETÍ SVATÉ TROJICE VE STARÉM ZÁKONĚ
je definováno jednoznačně v knize Genesis, která objasňuje nedílnost svaté Trojice:
- Podobenství o stvoření světa nám vysvětluje, proč Bůh mluví o sobě v množném čísle: "Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho." (Genesis 1, 26)
-
Bůh stvořil vše s pomocí svého Božího Slova - "i řekl Bůh... a stalo se tak" (Genesis 1, 9)
- I Ducha svatého, "který vznášel se nad vodami." (Genesis 1 ,2)
- Nedílnost svaté Trojice při tvoření je také popsána v Knize žalmů: "Slovem Hospodinovým nebesa učiněna a duchem úst Jeho všecko vojsko jejich." (Žalm 33, 6 , 9)
- Bůh zjevil sebe samého ve svaté Trojici - v podobě tří andělů. (Genesis 18)

BŮH OTEC
je pramenem všeho. Pro svou velkou lásku k lidem poslal na svět Ježíše Krista, Syna božího, který je nejplnějším zjevením Otce. Ježíš Kristus se stal člověkem, zůstavaje zároveň Bohem, aby nás vykoupil. Skrze Něho byl seslán DUCH SVATÝ, aby nás podpořil. Duch svatý posvěcuje, inspiruje a utěšuje. Vychází z Otce (a ne také ze Syna - o této svévolné vsuvce, kterou podnes užívá římsko-katolická církev bylo pojednáno už výše) a umožňuje nám vejít do obecenství se svatou Trojicí.

JEŽÍŠ KRISTUS V SOBĚ ZTOTOŽNIL SVATOU TROJICI
"Boha žádný nikdy neviděl, jednorozený ten Syn, kterýž jest v lůnu Otce, onť vypravil."
(Evangelium svatého Jana 1, 18)

JEŽÍŠ KRISTUS NÁM DOKLÁDÁ PŘÍTOMNOST SVATÉ TROJICE VE SVÉM POZEMSKÉM ŽIVOTĚ
Před začátkem své pastýřské činnosti byl Ježíš Kristus pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu. Když vstoupil do vody, ozval se hlas Boha Otce: "To je můj Syn milovaný", ve chvíli, kdy Duch svatý sestoupil na Krista v podobě holubice.
Během poslední večeře Páně se Ježíš Kristus modlil za svoje učedníky a prosil Otce, aby je učinil "jednobytnými jako my."
Ježíš Kristus často mluvil o Bohu, svém Otci, a sliboval poslat Ducha svatého, aby nám dal možnost stát se syny a dcerami Božími.

JEŽÍŠ V SOBĚ ZTOTOŽNIL TROJJEDINOST BOHA
"Neboť skrze Něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci."
(Epištola svatého Pavla k Efezským 2, 18)

SVATÁ TROJICE V NAŠEM ŽIVOTĚ
"Staňte se třeba kameny ke svatyni Otce, připraveni stát se stavbou, jakou sám navrhne. Vzhůru vás zvedne nástroj Ježíše Krista, kterým je kříž, a Duch svatý vám poslouží jako žebřík Vaším průvodcem nechť je víra, láska je zase cestou vedoucí k Bohu. Pak budete všichni spolupoutníci - nositelé svatých předmětů, ve všem ozdobeni přikázáním Ježíše Krista."
(svatý Ignác Antiochijský)

PODOBENSTVÍ A ZÁZRAKY


Podobenství:
Ježíš Kristus často učil pomocí podobenství - vyprávění, jimiž dokázal vzbudit zájem posluchačů a která byla zároveň podnětem ke kladení otázek. Aby odkryl tajemství Božího království, využíval Ježíš Kristus skutečných příběhů z každodenního života.
V evangeliích je zapsáno víc než třicet podobenství.

Zázraky: Představují znamení vyjadřující zjevení Boží milosti a moci. Ježíš Kristus neučinil zázraky pro pro ohromení zástupů či pro stvrzení, že je Bohem. Tvůrce všeho nemohl hledět na utrpení těch, které stvořil. V zázracích Ježíše Krista se objevilo jeho znovusjednocení člověka s Bohem.
"I procházel Ježíš všecku Galileu, uče v shromážděních jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh lidu. A rozešla se o něm pověst po vší Sýrii. I vodili k Němu všecky nemocné rozličnými neduhy a trápeními obklíčené, posedlé, náměsíčné a ochrnuté a uzdravoval je. I šli za Ním zástupové mnozí ... (Evangelium sv. Matouše 4, 23-25).

UKÁZAL SVOU VLÁDU - NAD MOCÍ PŘÍRODY...
"Líto mi zástupu. Nebo již tři dny trvají se mnou, a nemají coby jedli, a propustiti jich lačných nechci, aby nezhynuli na cestě. I řkou mu učedníci Jeho: Kde bychom vzali tolik chleba na této poušti, abychom takový zástup nasytili? I řekl jim Ježíš: Kolik chlebů máte? A oni řkou: Sedm, a málo rybiček. I rozkázal zástupům, aby se posadili na zem. A vzav těch sedm chlebů a ty ryby, učiniv díky, lámal a dal učedníkům svým. Učedlníci pak zástupu. I jedli všickni a nasyceni jsou. A sebrali, což zbylo z drobtů, sedm košů plných. Bylo pak těch, kteříž jedli, čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí."
(Evangelium sv. Matouše 15, 32-38).

V ZÁZRACÍCH UZDRAVENÍ...
"I, aj, malomocný přišed, klaněl se jemu, řka: Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mne očistiti. I vztáhl Ježíš ruku, dotekl se ho, řka: Chci, buď čist! A hned očištěno jest malomocenství jeho".
(Evangelium svatého Matouše 8, 2-3).

JEŽÍŠ KRISTUS UKÁZAL TAKÉ SVOU VLÁDU NAD DÉMONY
"I promluvil k němu Ježíš, řka: Umlkniž a vyjdi od něho. A povrcha nemocného ďábel mezi ně, vyšel od něho, a nic mu neuškodil."
(Evangelium svatého Lukáše 4, 35).

VÍTĚZSTVÍ NAD SMRTÍ
"A když se přiblížil k bráně města, aj, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní. Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jest k ní, a řekl jí: Neplačiž. A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, toběť pravím vstaň! I posadil se ten mrtvý, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho."
(Evangelium svatého Lukáše 7, 12-15)

JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH ZÁZRAKŮ JEŽÍŠE KRISTA
- bylo VZKŘÍŠENÍ LAZARA
Lazar, blízký přítel Ježíše Krista, zemřel a byl už v hrobě čtyři dny. Za přítomnosti svých učedníků a velkého zástupu ho Ježíš Kristus vzkřísil z mrtvých, učiniv to:
- Boží touhou vykoupit celý lidský rod od smrti
- svým účastenstvím, milosrdenstvím a milostí
- svou mocí, vládou nad životem a smrtí.

ZÁZRAK vzkříšení Lazara vyvolal rozličné postoje svědků:
- "Tedy mnozí ze Židů, kteříž byli přišli k Marii, viděvše, co učinil Ježíš, uvěřili v Něho."
(Evangelium svatého Jana 11, 45)

- "Někteří pak z nich odešli k fariseům, a pověděli jim, co učinil Ježíš. I sešli se přední kněží a fariseové v radu, a pravili: Co činíme? Nebo tento člověk divy mnohé činí. Necháme-li ho tak, všickni uvěří v něho, a přijdou Římané, a odejmou místo naše i lid. Jeden pak z nich, Kaifáš, nejvyšším knězem byv toho léta, řekl jim: Vy nic nevíte. Aniž přemyšlujete, že jest užitečno nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken národ zahynul... Protož od toho dne radu společně drželi, aby jej zabili."
(Evangelium svatého Jana 11, 46-50, 53).

- "Když se rozhodli zabít Ježíše Krista, hledali způsob, jak by Ho zajali. Uskutečnění tohoto plánu jim umožnil Jidáš Iškariotský - jeden z učedlníků Ježíše Krista. Tedy, odšed k předním kněžím a řekl: Co mi chcete dáti, a já vám ho zradím? A oni odvážili jemu třicet stříbrných. A od té chvíle hledal příhodného času, aby ho zradil."
(Evangelium svatého Matouše 26, 14-16).

UTRPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A JEHO SMRT
Čtyři dny po slavném vjezdu do Jeruzaléma Ježíš Kristus vzal své učedníky na paschální večeři. Obyčejem Židů byla společná oslava tohoto svátku jednou v roce na památku vysvobození starozákonního národa z egyptského zajetí.

PŘI TÉTO VEČEŘI JEŽÍŠ KRISTUS
-
MLUVIL o blížící se zradě, mukách, která Ho čekají, smrti a zmrtvýchvstání,
- MYL nohy svých učedníků (specialiter: apoštolů), ukazuje zároveň svou lásku a pokoru,
- MODLIL SE za ty, kteří Ho věrně následovali.

Během této večeře - zvané poslední nebo též mystická - Ježíš Kristus ustanovil svatou eucharistii.
Té noci, kdy byl vydán a raději sám sebe vydal za spásu světa, vzal chléb ve své svaté, čisté a neposkvrněné ruce, díky činil, blahoslavil, lámal a rozdával jej svým učedníkům a apoštolům, řka:
"Vezměte, jezte, toto jest tělo mé, kteréž za vás lámano jest na odpuštění hříchů."
Podobně i kalich po večeři vzav, řka:
"Pijte z něho všichni, to jest krev má Nového zákona, která za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů."
(Liturgie svatého Jana Zlatoústého).

Po večeři se Ježíš Kristus a jeho apoštolové vydali na Olivovou horu do Getsemanie, aby se pomodlili.
Tam také přišel rozezlený zástup vedený Jidášem. Ježíš Kristus byl jat, přičemž byl:
- přidělen do skupiny náboženských a politických buřičů,
- vydán bičování, ponížení, posměchu a zároveň korunován trnovou korunou,
- odsouzen k smrti ukřižováním.

Ježíš Kristus byl odveden na Golgotu, místo, kde se vykonávaly popravy. Zástup, který dříve Ježíše Krista (při takzvané Květné neděli - slavný vjezd do Jeruzaléma) radostně vítal, se jej vzápětí zřekl.

SMYSL UKŘIŽOVÁNÍ JEŽÍŠE KRISTA
- Bůh je přibit na kříži a umírá proto, aby dal všem nový život,
- Stvořitel je usmířen s těmi, které sám stvořil,
- Bůh projevuje lidem svou nekonečnou milost.

VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ

"Prvního dne pak po sobotě velmi ráno šly do hrobu, nesouce vonné věci, kteréž byli připravily, a některé jiné s nimi. I nalezly kámen odvalený od hrobu. A všedše, nenalezly těla Pána Ježíše. I stalo se, když ony se toho užasly, aj, muži dva postavili se podlé nich v rouše stkvoucím. Když se pak ony bály, a sklonily tváře své k zemi, řekli jim: Co hledáte živého mezi mrtvými? Není ho tuto, ale vstal jest. Rozpomeňte se, kterak mluvil vám, když ještě v Galilei byl. Řka: Že Syn člověka musí vydán býti v ruce hříšných lidí, a ukřižován býti, a v třetí den z mrtvých vstáti."
(Evangelium svatého Lukáše 24, 1-7).

"A nevstal-li(ť) ... tedy jest daremné kázání naše, daremnáť jest i víra vaše."
(První epištola svatého Pavla ke Korintským 15, 14).

VÍRA VE VZKŘÍŠENÍ JEŽÍŠE KRISTA JE ZÁKLADEM NAŠÍ VÍRY
Vzkříšení vyjádřilo Boží záměr:
- lidskost zůstala stvořena, aniž by se dělila Boží milost.
- Adam postavil svoji vůli nad vůli Boha. Ve své hříšné pýše zkoušel žít nezávisle na Prameni života.
- V důsledku toho přišla na svět smrt, vyhánějíc lidstvo od Boha a maříc Boží plán ve vztahu ke stvoření.

POČÁTEK NOVÉHO STVOŘENÍ
-Ježíš Kristus je nový Adam. Tam, kde starozákonní Adam staví svoji vůli nad vůli Boží, tu se nový Adam dobrovolně podřizuje Boží vůli.
- Ježíš Kristus vykoupí v celém světě vše, co je vykoupení hodno. Vzkříšením se všechno stvoření změní a očistí.

VSTOUPENÍ KRISTA NA NEBESA
Evangelium svatého Marka (16, 19) praví: "...vzhůru vzat jest do nebe, a sedí na pravici Boží." Stalo se tak čtyřicátý den po Ježíšově vzkříšení. Vystoupením na nebesa Ježíš Kristus:
- posvětil lidskou přirozenost,
- obnovil Boží obraz v lidstvu,
- připravil místo věčného spočinutí pro svůj lid

LIDSTVO SE ZNOVU SJEDNOCUJE S BOHEM
Svým příchodem, smrtí a vzkříšením zbořil Ježíš Kristus pomyslnou zeď, vystavěnou Adamovým protivenstvím se Boží vůli, které člověku přineslo smrt(elnost). Smrt překonal pouze Ježíš Kristus, neboť on, jsa bez hříchu, nebyl v její moci. Svým vzkříšením nám umožnil, abychom i my smrt, dělící nás dříve od Boha, překonali a sjednotili se s Ním.

ČÍM JE UMOŽNĚNO NAŠE VLASTNÍ VZKŘÍŠENÍ
Ježíš Kristus znovu přijde ve slávě a daruje nám život věčný ve svém královstvím - jak je ostatně napsáno i v Symbolu víry

DRUHÝ PŘÍCHOD JEŽÍŠE KRISTA

"Ó, jaký to bude den, když nás Pán obdaří odměnou za naši víru a posvěcení. Jaká to bude chvála a jak velká radost stanout před tváří Boží! Jaká to čest získat radost věčného světla a vykoupení v přítomnosti Krista, vašeho Boha, pozdravit Abraháma, Izáka, Jakuba a všechny patriarchy, apoštoly, proroky a mučedníky... v rozkoši nesmrtelnosti, kterou získáme! Obdržíme tam, co oko nikdy nevidělo a ucho nikdy neslyšelo, co ještě neproniklo do srdcí lidí!"
(svatý Cyprián Kartaginský).

V Symbolu víry vyznáváme, že Ježíš Kristus přijde ve slávě soudit živých a mrtvých a vykoupit ty, kteří Ho očekávají: "Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení."
(Epištola svatého Pavla k Židům 9 , 28)

V hodině druhého příchodu budou vzkříšeni z mrtvých spravedliví i zlí a budou souzeni Kristem: "A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu."
(Evangelium svatého Jana 5 ,29)

NEBE A PEKLO
Bylo by mylné považovat nebe a peklo za místa fyzického původu, podle učení svatých Otců je:
- nebe místem věčného bytí v plné Boží milosti pro ty, kteří Ho milují. Bůh je jejich poslední touhou a tím také jejich odměnou. Není-li naše láska k Bohu dokonalá, pak prostřednictvím Boží lásky společně s modlitbou církve je očištěna a zdokonalena. Poté, se díky ní, můžeme setkati s Bohem v naší plné radosti.

- peklo pro ty, kteří Boha nenávidí, bude rovněž věčným bytím v Boží milosti, jak napsal svatý Izák Syrský "...budou odevzdáni k mrskání bičem lásky. Jak krutá a hořká to budou muka. Žal spalující srdce, které zhřešilo proti lásce, rozedírá více než jakákoli bolest."
Muka pekla nespočívá ve zbavení lásky a slitovnosti, ale spíše ve věčném bytí v nechtěné, odvržené a odmítnuté lásce.

JEŽÍŠ NÁS BUDE SOUDIT PODLE LÁSKY
Důležitost milování Boha nade vše a každého svého bližního jako sebe sama je obsažena ve dvou největších přikázáních křesťanů, podle kterých vlastně budeme souzeni.
Vše ohraničující láska Boží je:
- věčným splněním radosti blahoslavených
- věčným utrpením a potupou nehodných.

KDY PŘIJDE JEŽÍŠ KRISTUS PODRUHÉ
"Takť praví ten, kterýž svědectví vydává o těchto věcech: Jistěť přijdu *brzo. Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši.
(Zjevení svatého Jana 22, 20)
* "Brzo" není myšleno ve smyslu nějakého konkrétního období, ale v kontrastu s věčností. Proto spíše vyjadřuje nutnost býti na druhý příchod Ježíše Krista stále připraven, neboť, jak praví Evangelium svatého Matouše (25, 13), "Bdětež tedy, nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde."

SVATÝ DUCH

- je Bohem a tvoří jednu ze tří osob svaté Trojice
- pochází od Otce
- je poslán na svět skrze Ježíše Krista
- probouzí Boží lid, aby hlásal pravdu a plnil Boží vůli
- je dárcem života, který udržuje a zachovává lidstvo v jeho pravdě, žití a růstu.

DEN PADESÁTNICE
Padesátého dne po svém zmrtvýchvstání, seslal Ježíš Kristus svatého Ducha na své učedníky.
"A když přišel den padesátý, byli všickni jednomyslně spolu. I stal se rychle zvuk z nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všickni Duchem svatým..."
(Skutkové svatých apoštolů 2, 1-4)

JEŽÍŠ KRISTUS O DUCHU SVATÉM PRAVIL...
"A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky. Toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy zníte jej, neboť u vás přebývá, a v vás bude."
(Evangelium svatého Jana 14, 16-17)

"Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec, ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám."
(Evangelium svatého Jana 14, 26)

"Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, to mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. Onť mne oslaví, nebo z mého vezme a zvěstuje vám. Všecko, cožkoli má Otec, mé jest, Protož jsem řekl, že z mého vezme, a zvěstuje vám."
(Evangelium svatého Jana 16, 13-15

SVATÝ DUCH JE:
"Je jeden Svatý Duch, který je Bohem a který je zjeven skrze Syna. On je obrazem Syna - Dokonalostí Dokonalosti, Životem a příčinou Života, Svatou pokladnicí. Svatostí - Dárcem Posvěcení, v němž se projevuje Bůh Otec, který je nade vším, i Bůh Syn, který je skrze vše."
(Sv. Řehoř Divotvůrce)

CÍRKEV

Slovo církev je odvozeno od řeckých slov ΚΥΡΙΑΚΗ ΕΚΚΛΗΣΙΑ, což bychom přeložili jako "SPOLEČENSTVO PÁNOVO". Církev začala na zemi působit sesláním Ducha svatého na apoštoly o padesátém dnu po Kristově zmrtvýchvstání.

"A řekl jim: Takť jest psáno, a tak musil Kristus trpěti a třetího dne z mrtvých vstáti. A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy, počna od Jeruzaléma. Vy pak jste svědkové toho. A aj, já pošlu zaslíbení Otce svého na vás... Vy pak čekejte v městě Jeruzalémě, dokudž nebudete oblečeni mocí s výsosti."
(Evangelium svatého Lukáše 24, 46-49)

"VĚŘÍM ... I V JEDNU SVATOU, OBECNOU A APOŠTOLSKOU CÍRKEV..." (viz Symbol víry)

CÍRKEV JE JEDNA...
-
neboť Pán Ježíš, jakožto její zakladatel, vždy mluvil pouze o jedné, které je pastýřem,
- každý křesťan je údem v těle Kristově, vedeným jednou Hlavou - Ježíšem Kristem,
- přivést všechny ke spasení,
- mnoho jejích článků se slučuje v jedné a téže víře, svědectví, cíli a způsobu života.

CÍRKEV JE SVATÁ...
- Bůh je svatý,
- pokračuje v Kristově díle k spasení světa, jsouc posvěcena Jeho vykupitelským dílem
- je v ní neustále přítomen Pán Ježíš Kristus a působí v ní Duch svatý
- učí lid žíti svatě.

CÍRKEV JE OBECNÁ...
- tvoří jeden celek učící všemu, čemuž učil Pán Ježíš, Jehož učení nesmí být měněno, ani doplňováno,
- je určena pro všechny lidi - bez rozdílu rasy, pohlaví, či národnosti,
- představuje plný obraz života Boha, Jeho milosti a pravdy dané každému člověku v každém čase a všude na zemi,

CÍRKEV JE APOŠTOLSKÁ...
- v církvi pokračuje apoštolská tradice a hlásá věrně to, co Pán Ježíš předal svým apoštolům,
- biskupové církve jsou nástupci svatých apoštolů.

JAKÉ UČENÍ MÁ CÍRKEV HLÁSAT?
- Evangelium (z řeč. ΕΥΑΓΓΕΛΙΟΝ, což překládáme jako RADOSTNÁ ZVĚST)
- to, že obětí Ježíše Krista byl člověk znovu sjednocen s Bohem
- spásu člověka skrze jeho víru a odpuštění.

JAK MÁ TOTO UČENÍ HLÁSAT?
Církev má své učení hlásat nejen pomocí slov, ale především jím má žít, a tak svým životem opravdově svědčit o Ježíši Kristu.
Jelikož jeden každý věřící je součástí církve, pak úkol hlásat učení církve nespočívá pouze na bedrech duchovenstva, ale jsou k němu povolání všichni - Všechen Boží lid.

zpět